Důvěra, zní to jako jednoduchý pojem. Co si pod ní představit? Můžeme se bavit o důvěře mezi lidmi jako základním pilíři kvalitního vztahu. Můžeme se bavit o naivitě, kdy věříme všemu, co pomyslíme, co nám kdo řekne, co si myslíme, že vidíme. Když hledáme důvěru ve vnějším světě, můžeme se ošklivě spálit. Pokud vkládáme důvěru do našich titulů, do našeho vzhledu, myšlenek, aktivit, lidí, může se nám velmi rychle sesypat domeček z karet. V co věříme, když nás vyhodí z práce, přijdeme o finance, dům, majetek, rodinu, přátele, zdraví? Náhle nemáme v co věřit, zmítá se v nás pocit apatie, bezcennosti, bezmoci. Kopeme kolem sebe a marně hledáme něco, čeho bychom se mohli chytit. Jak může jakákoliv bytost být v klidu a lásce, když ty naše jistoty jsou tak křehké. Stačí lehký vánek, který nás posouvá jiným směrem, než jsme zvyklý, vykolejí nás a náhle jdeme nezmapovanými krajinami divoké přírody. A náš klid je narušen. Tisíce scénářů, co by se mohlo přihodit a už utíkáme zpátky na naší starou vyšlapanou cestu, na které sice možná hnijeme, ale známe ji. Pro mě podstatná důvěra zahrnuje víru, že vždycky se děje pro nás to nejlepší, co v daný moment se dít může. Důvěra, že jsem vždycky přesně tam, kde mám být. Důvěra, že vždycky všechno vede k tomu, abych se vrátila k sobě domů. Věřila sama sobě, věřila životu. Naslouchala šepotu srdce, aby nemuselo křičet. Vstoupila s odvahou a pokorou do džungle a objevila v sobě skryté poklady. Důvěřovat, že když budeme pozorně naslouchat, nejen že projdeme džunglí, ale vyjdeme z ní silnější, moudřejší, než kdy dříve. A s touto hluboce zakořeněnou důvěrou, že život dělá vše pro naše dobro můžeme proplouvat životem s lehkostí, nehybným klidem a všeobjímající Láskou. Klid a Láska… Síla, která je jako maják, jehož zář neuhasíná, ani na tom nejrozbouřenějším moři.
