Nina
Co bych Vám tak o sobě pověděla? Žena, jejíž vášní je ten vířící tanec idejí nechat se vpíjet z prostoru neuchopitelného na uchopitelný papír pomocí inkoustu a pera. Je nádherné vdechovat svým snům život. Miluju přírodu, zejména zvířata, která mi jsou celý život moudrými průvodci a inspirují mě k poznání, přijetí a milování sebe sama se vším všudy.
Jako každá lidská bytost zažívám vlny emocí, ty, co po duši pohladí, i ty, které ji bolestí drásají. Miluji poznávání Vědomí, sebe sama, života v rovinách, které ještě neznám a je to dobrodružná nekonečná cesta. V tomhle bádání nacházím často odpovědi na otázky, které na mě usilovně křičí. Občas marně hledám odpověď někde tam venku a zapomenu naslouchat sobě, srdci, životu a převzít zodpovědnost za to, co tvořím. A není to možná právě jedna z cest ke zdraví, k pochopení nemocí? Je mým snem jako budoucí lékařky integrovat tento koncept do procesu léčení.
Myslím, že díky textům, které tady budu sdílet, mě poznáte blíže a třeba i poznáte v nich občas sami sebe. Je to pozvání k otevření Vašich myslí a srdcí, vědomé tvorbě života. Odvážné zvu pocítit v sobě nejen to hezké, ale i to, co nás vyzývá k růstu. Prozkoumat, kde si stavíme hranice, ve kterých se vymezujeme. Bojíme se je překročit? Čekáme na někoho svolení? Jediný, od koho ho potřebujeme slyšet, jsme my sami. Nechme se aspoň na chvíli plynout bez hranic.
Ohromnou inspirací mi již po mnoho let je božský človíček, se kterým mám to neskutečné štěstí sdílet všechny představy, myšlenky, pocity… Děkuju Ti za to ze srdce, Áďo! Věřím, že jako my se vzájemně obohacujeme jedinečnými úhly pohledu, tak by snad mohly inspirovat i některé z Vás. Rády bychom umožnily idejím tančit i mezi Vámi, těmi, které to sem přitáhlo.
Adéla
Život je cesta mlhou, která se chvílemi rozestupuje, aby ukázala směr, a jindy nás nechává tápat v nejistotě. Každý kráčíme jinudy, hledáme odpovědi ve vrcholcích hor, v cizích jazycích, ve stínech, které vrhají neznámá města. Někdy se zdá, že rozumíme, proč jdeme, a jindy jen slepě následujeme ozvěnu vlastních kroků. A hory? Ty odpovědi znají, ale neprozradí je. Jen mlčí a sledují nás, jak se k nim vracíme, znovu a znovu, jako bychom v jejich chladu chtěli najít něco, co jsme už dávno ztratili.
Já hledám stopy v medicíně, pohybu a objevování světa – v jejich rytmu, zákonech i náhlých zvratech. Medicína je pro mě jazyk, kterým k sobě lidé šeptají i křičí, most mezi jasným ráciem laboratorních hodnot a tajemstvím lidskosti. Profesně se věnuju tomu, co nás dělá námi – tomu oříšku, který nosíme v hlavě a nikdo mu pořádně nerozumíme. Mozek je krajina, kterou se snažím pochopit, spletitá síť vzpomínek a tužeb, cesty, které se ztrácejí i znovu objevují.
A pak jsou tu hory. Moje útočiště, prostor, kde všechno dává smysl. Když běžím po hřebeni, když se s každým krokem propadám hlouběji do sněhu na skialpech, svět kolem mizí a zůstává jen pohyb – čistý, syrový, pravdivý. Hory nás učí překonávat vlastní limity, ukazují, jak malí a pomíjiví jsme, ale zároveň nám dávají pocit, že žijeme.
O tomhle bych ráda psala. Sdílet útržky hledání, otázky, na něž neznám odpovědi, myšlenky, které ve mně zůstaly. A budu vděčná za každý pohled, za každý hlas, který přinese něco nového – protože věřím, že se učíme jeden od druhého. Pokud slova, činy, cokoliv, co tu zanechám, někomu pomohou v horších chvílích, pak to všechno mělo smysl.
A k tomu všemu, k cestám, k myšlenkám, k tomu, abych měla odvahu psát, mě přivedla Ninuš. Ta, která mi ukázala, že některé odpovědi se nehledají v samotě, ale v tichém souznění s druhým člověkem. Je mým největším parťákem – v dobrém i zlém, ve chvílích smíchu i mlčení, v momentech, kdy si člověk myslí, že se ztratil, ale ona mu jen připomene, že občas je dobré nebýt si vším jistý. Pomohla mi najít samu sebe, aniž by mi řekla, kým mám být. A věřím, že její světlo dokáže rozehřát a zvětšit srdce všem, kteří o to budou stát.
Zkuste sami rozluštit, kdo je kdo… 😉
