Člověku se otevírá nový svět, když se z uspěchanosti a tlaku přesune do lehkosti a přítomnosti trpělivosti. Kdy každý okamžik je natolik naplňující sám o sobě, že není kam spěchat. Baví mě proces. Baví mě, když mi to nejde a těším se z toho když to, co nešlo, najednou jde. Zprvu neomaleně a náhle lehce.
Miluju tu jednoduchost, kterou trpělivost přináší – ,,pouhé“ TEĎ. Pouhé TEĎ, které ale utváří celý komplexní život a náš životní příběh.
Když jsme trpěliví, dokážeme náhle spatřit tu hojnost, kterou jsme v tom honu nestihli ani zaznamenat. Ať už je to voňavá růže, symfonie kapek deště, vzduch vířící z koňské nozdry zahřívající náš obličej oprýskaný větrem… Nebo přítel.
Mít po svém boku přátele je kouzelná věc. Někoho, kdo naslouchá prostoru vyplňujícím ticho mezi slovy a nesoucí jejich sílu. Někoho, kdo dokáže ukázat své zraněné srdce a pohladit to moje. Milujeme se, i s jizvami a víme, že z takové jizvy dokážou vykvést ty nejkrásnější květiny. Vzájemně si jsme inspirací a rosteme společně. Radujeme se vzájemně ze svých splněných přání, z kroků, které jsme udělaly, i když jsme se báli.
Přítel může mít mnoho podob – může Vás obejmout svými člověčími pažemi nebo přitulit se svým huňatým bokem k vám. Může vám podat kapesník, když pláčete nebo se Vaše slzy mohou vsáknout do bujné koňské hřívy.
Abyste příteli mohli pohlédnout do duše, je třeba trpělivosti. Když budeme spěchat sotva si všimneme barvy jeho očí. A už vůbec ne hloubky a barev jeho duše. A tak, prosím, buďme trpěliví. Byla by škoda vnímat pouze odstín jedné barvu, když můžeme vidět tančit celou duhu. Jsem za Vás, přátelé, ze srdce vděčná a vězte, že Vás miluji…