Začíná nová kapitola života. Otevírají se nové dveře a já do nich směle a pokorně vstupuji.
Těším se na růst, na expanzi, ale i na budování kořenů. Kořenů hlubokých, které nevytrhne ani hurikán. Budou prorůstat až do nitra matičky Země.
Kmen bude statný a větve koruny budou sahat vysoko k nebesům.
Tohle ale není obyčejný strom.
Pružný jako bambus, který se v těch nejsilnějších poryvech větru ohne, ale nezlomí. Silný jako dub, v jehož stínu se ukrývají zvířata před parným letním sluncem. Moudrý jako strom života sám.
Děkuji, Vesmíre. Děkuji, matičko Země. Děkuji, že můžu. Děkuji, že můj život je prostoupen hojností, že mohu cítit, jak život mi pulzuje v žilách.
Děkuju, že mohu pohlédnout do lidského oka a nechat se na chvíli – krátkou jako oka mžik nebo nekonečnou jako při setkání pohledu milenců – lapit do záhybu chodbiček labyrintu světělkující duhovky a obdivovat v něm krásu duše.
Děkuju, že mohu říct, že jsem opravdu žila.