Každý říká, žij podle sebe.
Jdi za svými sny.
Nikdo už moc nemluví o tom, že po letech žití podle jiných, vlastně nevíme, co chceme.
Očekávání společnosti jsme si přivlastnily.
A my jsem zapomněli.
A tak radši žijeme dál život naplněný prázdnými sny.
Protože se bojíme pocítit prázdnotu naší duše.
Jako by položit tu otázku, která by měla každou lidskou bytost neúprosně nahlodávat,
bylo sice osvobozující, ale příliš bolestivé.
Ta bolest přiznat si, že celý život žijeme tak na půl a už vůbec ne podle sebe.
A tak radši ani nechceme okusit, jaké to je. Opravdu žít.
Snad na smrtelné posteli radši nechceme zjistit, že jsme vlastně nežili.
Protože nevíme, o co jsme přišli.