Pomíjivost

Někdy by chtěl člověk zastavit čas. A nejen to. Chtěl by se posunout zpět a udělat jiné rozhodnutí. Krok jiným směrem, když zjistí, kam jeho volba směřovala. Ale s časem se nedá obchodovat v minulosti. Snad jen skrze její přijetí a odpuštění. S časem se dá vést dialog pouze teď. Ne před vteřinou a ani za jednu další. Čas je neúprosný. Někdy se může zdát až krutý. Ale spíš bych řekla, že je pravdivý. A pravda občas bolí a zároveň osvobozuje. Každé slovo je zapisováno, nejde smazat. Zároveň každý okamžik máme svobodnou volbu, jaké slovo vypustíme do světa. Čas je zdvihnutý ukazovák a zároveň nastavená otevřená dlaň. Zítra se ti omluvím a řeknu ti, jak moc tě miluji. O víkendu tě vezmu na procházku a něžně tě pohladím. Jako bychom si byli jisti, že to tak bude. Jednou se pohlazení, pohled do očí a objetí stane neúprosně tím posledním – kdy to bude? Nebo taky nenastane nikdy, pokud ponecháváme rozhodnutí budoucnosti, která je vždy krok před námi. Jako bychom občas zapomněli, že to všechno pomine. Jako bychom si nechtěli přiznat smrtelnost. A právě ona nám dává možnost s každým nádechem pocítit vděčnost a dětský čistý údiv nad životem. Dává nám možnost odvahy a pokory zároveň. Možnost nebrat vše tak vážně a zároveň život nepromrhat. Pomíjivost je děsivá a krásná dáma zároveň. Vím, že mě to hodně bolí, když si uvědomím, že všechny momenty pominou, ale jsem za tu bolest ráda, protože vím, že v životě zažívám něco, na čem mi hluboce záleží. Nechť mě ta bolest neodradí od toho milovat tak hluboce, jak mé otevřené srdce jen dokáže.