Najednou to vidím. Slyším odpovědi, které hledám několik měsíců v sobě. Které ve mně hnily a já nevěděla, jak je ošetřit.
Odvaha přijmout zodpovědnost i za chyby, které jsem udělala a můžu udělat a nenechat se tím paralyzovat. Protože jinak se nehnu z místa. Je čas přejít z pohodlné pasivity do konfrontující aktivity. Konat i s rizikem selhání, vyřknout slova pravdy, i když nesklidí úrodu v podobě souhlasného úsměvu. Někdy může být největší konfrontací pasivita, ale to není tento případ. Je to pasivita ze strachu chybovat a tak radši nevyberu nic a tím se vyhnu pádu ega. Ale tohle umožňuje život pouze v kuřecí líhni, ne svobodný let orla vysoko v poryvech větru.
Cítím, že stojím na hranici mezi minulostí a mým velkým já, které klepe na dveře mé zrohovatělé staré kůže, do které už se nevejdu. Velké já, ze kterého mám velký respekt. Protože to znamená jít i se svým stínem na světlo. A ne každý má stín rád. Život mě nyní postavil před rozcestí. Buď příjemné pohodlné mírné světlo, ve kterém je pohodlí, zahřeje a nepálí příliš – kuřecí líheň. Nebo cestu náročnější, plnou výzev a temných zákoutí a hlubokých ponorů bez kyslíkové bomby na zádech – let orla.
Pochopila jsem, že jsem spíše badatelem, který si posvítí ve tmě, než někdo, kdo se spokojí s životem v komfortu bez růstu. Nekloužu po povrchu, jdu na dřeň a miluju to, když cítím, jak se svlékám ze staré těsné kůže, i když to bolí.
Někdy si říkám, jestli nejsem moc nebo někde zase moc málo. Protože pro mnoho lidí opravdu moc jsem. A tak občas kus ze sebe uberu, aby se ostatní cítili komfortně a já tím pádem taky. Ale každé falešné slovo, úsměv, čin je další kudlou v mých zádech. A vrazila jsem si je tam sama.
Je pro mě těžké přijmout, že ne každému vykouzlím úsměv na tváři a že taky můžu někoho zklamat. A že ticho někdy nese víc než planá slova vyplňující mezery naplněné nejistotou. A tak radši zradím a zklamu sebe, jen aby byl klid a harmonie.
Zažívám a přijímám zprávy od své intuice skrze sny, symboly, synchronicity. Je to pro mě jako rodný jazyk a mám to tak od malička. Neustálý dialog mezi jednotlivými fragmenty mě samotné. Neustále objevování a expanze temnoty a světla ve mně samé. A jak by řekl Vezír, to je teprve začátek. Jsou momenty, kdy se za to stydím. Zejména na exaktní půdě medicíny. Chvilku jsem se snažila to ve mně umlčet a neposlouchat. Odnaučit se svůj rodný jazyk. Abych si připadala, že jsem normální. A mohla zase kouzlit ty úsměvy na tvářích, tím že podporují mainstream názory.
Snažila jsem se hledat důkazy a až pak věřit. Tento postoj má své právoplatné místo tam, kde se řeže skalpelem milimetry od tepen, jejichž celistvost nám celé tohle bádání umožňuje. Tam kde miligram navíc je hranicí mezi lékem a smrtícím jedem. Někde se toto dogma stává stabilním opěrným pilířem, jinde se stává vězením. Ale proč přestat důvěřovat něčemu, co funguje, jenom proto, že nedokážeme popsat jak?
Odmítala jsem intuici – a tím ponižovala sebe. Snažila jsem se najít vedení v hlučné hlavě naplněné názory společnosti. Nyní se učím důvěřovat, i když nikdo jiný nevěří a i když důkazy předem chybí. Učím se přestat hledat povzbuzující kývnutí cizí hlavou na to, abych udělala další krok. V cizích očích se náš krok může zdát bezhlavým pádem do propasti, ale nás může naučit létat.
Tím nenabádám k bezpáteřním činům. Není to obvykle impulzivní ohňostroj. Intuice je jako pomalá, ale mocná vlna velryby. Lze ji slyšet v tichu duše, ne v ohňostroji rozpolcených myšlenek a pocitů.
Život mě v poslední době neustále vyzývá k tomu opustit bezstarostné dětinské svobodné hraní, které nikoho neděsí. A vede mě k odvaze začít žít to, co většině zdá se být moc. Nejen potichu uvnitř mě skryté před cizím soudem. Dovolit si mít koule na to žít i s rizikem kritiky a posměšných pohledů, které říkají že je to moc. Moc hluboké, moc divné, moc bolavé, moc pravdivé, syrové a bez masek. A to není vždy hezký pohled. Ale jsem to já a miluju to.
Miluju, že v sobě neseme mnohem víc, než dokáže první pohled prozradit. Neseme toho víc, než dokáže prozradit i pohled miliontý. A nese to každý, jen někteří o tom vědí víc a někteří méně. Jakoby každý v sobě nesl jeden a ten stejný oceán. Jen si každý vytváří svůj vlastní jedinečný koktejl.
Chci volně dýchat, ne se dusit pod maskou kvůli strachu z nepřijetí. Ničí mě neustálé skrývání mé divokosti, přirozenosti, někdy zase hloubavé tichosti a potřeba samoty – jenom proto, že nejde napasovat do systému známých norem a očekávání. Nebát se vyjádřit a naplňovat své potřeby a nastavit jasné hranice. Nebát se konfliktu a kousnout, když je to třeba, když mi někdo i po jasném nastavení hranic je neustále překračuje. Nebo tedy bát se můžu, ale i přesto mít odvahu to udělat.
Jsem v transformaci, která v hlavě a srdci proběhla. Ale jak říká pan had: Musíme transformaci procítit až do palců u nohou. Integrovat. A to chce čas. Ať ta změna, kterou nesem uvnitř, se promítá i do našich pozemských kroků.
Děkuju, Zdeňku, za Tvou odvahu a otevřenost. Spoustu vyřčených slov směřovaných k Tobě promlouvaly přímo k mé duši. Tvoje cesta nejen s Vezírem po boku dodává odvahu posvítit tam, kam se bojíme pohlédnout.
Děkuju, Ello, za Tvůj dar, který s námi sdílíš a děkuju, že jsi tím, kým jsi, žiješ to a záříš to do světa ven. Tím to umožňuješ i lidem kolem sebe. Nebát se být sám sebou a tím být majákem v noci na rozbouřeném oceánu nejen pro sebe, ale i pro ty, kteří zrovna bloudí. Jsi tím pro mnoho mnoho z nás ohromnou inspirací.
Děkuju, Vezíre, za hloubku a přímost bez servítek. Za výzvu podívat se na svou nahotu i s její ošklivostí a neodvracet od ní zrak.
A děkuji sobě, že jsem poslechla svou intuici a přijela až sem za Vámi do Olomouce.