A tak stoupáme k nebeským výšinám a zase padáme do blátivých hlubin. Skoro bychom uvěřili, že už nikdy se nevymaníme, že tady bude náš poslední nádech. Chceme co nejvýše a hlubinám se vyhýbáme. Ale právě v té bezmoci, když topíme se v bažinách, tam přichází příležitost. Příležitost naučit se věřit, že nadechnout se zvládneme, a že možná když přestaneme tak usilovně máchat nohama, tak se přestaneme topit.
Díky těžkosti bahna, dokážeme ocenit lehkost vzduchu. Dokážeme spatřit krásu v jednoduchosti bytí. Dokážeme v bolesti být stále soucitní. Díky lekcím, které nejvíce bolí, dokážeme opět roztáhnout křídla a letět. Možná s pár šrámy, ale silnější, svobodnější a moudřejší než dříve.
Naučíme se také, že rozhled z vrcholu je krásná podívaná. Stejně tak je ale i let mezi stromy s vůní smoly v nozdrách a s jehličím ve vlasech. Stejně tak je i chůze na zelenavém studeném měkoučkém mechu našimi bosými chodidly, které nás nesou naším lidským životem.
Spatříme, že tam, kde je bahno může vzklíčit strom s hlubokými kořeny, které ani hurikán nevyvrátí, a s korunou do široka rozvětvenou, připravenou přijímat zprávy ze světa. Ze světa, kde poselství není ještě vryté do masa a kostí, a které lze zaslechnout pouze v posvátném klidu ticha těla, mysli a ducha.
Strom života, který stojí pevně ve své síle, schopen naslouchat těm nejjemnějším dotekům a tichým šepotům a ve stínu jeho větví můžeme nalézt lásky plnou náruč domova.