Jak souvisí uložené emoce v těle s nemocí? Buďme k sobě upřímní. Dovolili jste si vždy emoce, které ve vás vyvstávají, uvědomit si je a prožít? Uvolnit je? Já tedy ne. Naučili vás jako děti, jak s emocemi pracovat? Jak zvládat stres? Jinak než zatni zuby a nebreč? Jak se to pak projevovalo u mě? Kromě celkové psychické nepohody, strachu se autenticky projevit, tak například časté migrény, napětí v těle, vyrážky po těle, akné a třeba i zánětlivými fleky v puse neznámé příčiny.
Je ovšem příčina opravdu neznámá? Když se uvolníme, naladíme na naše podvědomí, dokážeme příčinu spatřit. Pokud máme odvahu našim ránám a démonům pohlédnout do očí. Pokud dovolíme vřavě emocí se vykřičet a nechat je odplout, můžeme vyčistit prostor, umožníme procesu léčení započít. Je to cesta, která nám umožní naše rozpolcené já sjednotit. Cesta, při které se poznáváme a učíme se znovu žít nespoutaně v radosti, pečovat o sebe s láskou.
Zdá se Vám to sobecké? Zaobírat se sám sebou? Poskytnout si prostor vstoupit na cestu léčení těla, mysli, ducha. Povolit se a otevřít své srdce a napojit se na sebe, na život? Dovolit si pochopit nemoc, se kterou se potýkáme? Za mě je to tou největší službou jak sobě, tak světu, kterou můžeme poskytnout. Když se naučíme neztrácet energii v destruktivních vzorcích a vložíme ji do vědomé tvorby, která je vyživující, uzdravující a která je v souladu s tím nejlepším pro veškerý život.
Zastavíme se a přestaneme se honit za úspěchem jako křeček v kolečku, abychom zaplnili v nás bezednou jámu pocitu, že nejsme dost dobří a že si lásku nezasloužíme. Jámu, kterou se nám vnějším úspěchem, penězi, majetkem, levným dopaminem nikdy nepodaří zaplnit. Přestaneme být jako hladoví duchové, kteří nikdy nebudou dostatečně nasyceni. Až když si uvědomíme svou hodnotu a jednotu se životem, pocítíme, že jsme celiství, že nám nic nechybí, že všechno nalezneme v sobě.
Zdravý duch totiž není chamtivý, ale sdílí štěstí, lásku a hojnost se všemi, kteří tomu jsou otevření, protože jí má neomezeně. Sdílí, protože může, protože miluje, ne protože má pak ze sebe pocit, že za něco stojí. Zdravý duch si uvědomuje, že veškerý život je v rovnocennosti a nemusí svou hodnotu dokazovat. Ve zdravém světě to není o vítězi a poraženém. Je to o společném vítězství, o spolupráci, vzájemné sounáležitosti. Je to o tom, říct ano životu a neplout proti jeho proudu. Je to o tom naučit se s ním tančit a užívat si tu rozmanitou jízdu. Je to o tom umět pohlédnout někomu do očí a vidět v nich ten zázrak. Zázrak, že jsme.
Je to o tom převzít moc nad tím, co tvoříme. Přestat obviňovat svět, partnery, tělo, které nám akorát ukazují, že jsme odevzdali svou moc a tak vzniká neMOC. Život to s námi myslí dobře a někdy jsou lekce kruté, ovšem nutné. Berme všechno, co nám život přivane jako příležitost něco se naučit. Nahlížejme na nemoc jako na moudrého učitele, který nám chce jen zoufale otevřít oči a srdce.