Je fakt zvláštní, jak se lidé uchylujou k naději, že někdo přijde a utře jim zadek. Možná na nás čeká zázrak. Možná někdo přijde a vezme nás za ruku, když už nebudeme mít sílu jít dál. Ale co když to tak není? Co když nejsme postaveni do role čekatelů, ale do role těch, kteří musí čelit všemu, co přichází, sami?
Takovej pohled na svět je zpočátku děsivej. Všechno najednou vypadá jako příliš velkej úkol, příliš těžký břemeno na ramenou. Ale co když právě v tom, že nikdo nepřijde, spočívá naše síla? Co když to, co v nás čeká, je právě ta schopnost postavit se vlastním strachům, vlastním bolestem, vlastním limitům a jít dál, i když všechny okolnosti, všechny naše myšlenky a naše tělo říkaj, že je to nezvládnutelný a je potřeba si vodfrknout?
Proč si vybrat cestu bolesti, cesty, která nikdy nebude snadná? Proč se vrhnout do úsilí, které vás tlačí až na pokraj sil? Je mi jedno, co si o mně myslej ostatní. Protože to není o uznání nebo ocenění. Je to o hledání něčeho uvnitř sebe, co jsem si nikdy nepřipustila. Je to o poznání, že v tom zápase sám se sebou, v tom neustálém rozhodování, že nepřestanu, že to dám, udejchám, vyběhnu a ujedu, není žádná záchrana, ale svoboda. Svoboda v přijetí, že nejsem pasivní čekatel, ale aktivní tvůrce svýho vlastního příběhu.
Není to vždycky o tom, že bych vyhrávala. To, co nás posouvá vpřed, není touha po vítězství nad ostatními, ale touha porazit sami sebe. Být tím, kdo se vždy postaví i tehdy, když by se mohl vzdát. Kdo se nevzdá, i když by to bylo jednodušší. Kdo i když cítí, že už nemůže, udělá ještě ten jeden krok. A pak ten druhý. A pak ten třetí. Kdo se rozhodne, že nepřestane, protože ví, že za tím vším je něco mnohem většího než výsledek. Je to proces, kdy čelíme výzvám a najednou si uvědomíme, že už nejsme tím, kým jsme byli na začátku.
Možná je to v té bolesti, v té pustině, kdy se cítíme úplně sami, že nacházíme svou největší sílu. Je to v okamžiku, kdy přestáváme čekat na pomoc, protože si uvědomujeme, že odpovědi, které hledáme, jsou v nás. Když už není nikdo, kdo by nás zachránil, právě tehdy začneme věřit v sebe. Tehdy se rozhodneme, že to dokážeme, že nás nic nezastaví. A to je ten zázrak. Ne ten, který přijde zvenčí, ale ten, který roste uvnitř nás.
Proč tedy jdeme do míst, která nás zraňují? Proč se rozhodneme vydat na cestu, která nás vyčerpá? Možná to není o tom, jak daleko to dojdeme, ale o tom, jak hluboko jsme schopní se podívat do vlastního nitra. Jak dokážeme zůstat, když by bylo tak snadný utéct. V těch okamžicích, kdy se nám zdá, že nic už nemůže jít dál, se právě tam rodí něco, co nelze vyjádřit slovama. Není to vítězství nad ostatními. Není to vítězství nad časem. Je to vítězství nad sebou samými.
Možná nikdy nebudeme mít všechny odpovědi. Možná nikdy nebudeme mít jistotu, že každej krok je správnej. Ale v té neustálé výzvě, v té odhodlanosti pokračovat, se skrývá to, co je fakt důležitý, to jest bejt ochotnej čelit těžkostem a pokračovat dál, i když ty všechny odpovědi prostě nemám a mít nebudu. Protože když přestanem čekat na záchranu, začnem vidět, že ta pravá síla je v nás. My jsme ti, kdo se rozhodujou, jak daleko půjdou, a v tom rozhodnutí se nachází skutečná svoboda. Kam půjdeš ty?