Když začneme připouštět, že nemoc by mohla nějak souviset s emocemi. Vyvstává otázka, jsou emoce viníky? Jsou podvědomé vzorce a názory viníky? Jsou to oni, kdo můžou za naše utrpení?
Ve skutečnosti nejsou. Jen my jsme jim dali tu moc a nevědomky se tak stavíme do role oběti. Viníme traumata, emoce, myšlenky, lidi, události, tělo a točíme se tak pořád do kolečka v utrpení. Věříme, že jsme našimi myšlenkami a emocemi? Nebo je vnímáme jako možnosti prožitku? Je to mistrovská hra, umět vychutnávat si různé chutě života a zároveň se jimi nenechat definovat.
Můžeme se naučit pozorovat svět. Ukazuje nám, jak na tom jsme, jak jsme si sebe vědomí. Svět funguje jako jedno veliké zrcadlo. Kdy přitahujeme do života situace, které odpovídají tomu, čemu věříme a neustále nám potvrzuje naší identitu, kterou věříme, že jsme. Uvedu příklad, věříme podvědomě názoru, že jsme neschopní. A tak se neustále nám v životě opakují situace, kdy se cítíme neschopní. Ale pozor, i víra že jsme schopní, může být omezující, neboť na tom pak lpíme a stavíme na tom naší sebehodnotu a snahou potvrdit, že jsme schopní, se vytrháváme z přítomného okamžiku. Zapomínáme, že jsme prostorově a časově neomezené bytí, které teď zakouší rozličné pomíjivé prožitky, a dostáváme se do utrpení. Celý tento začarovaný cyklus vzniká, když si nejsme vědomí podstaty, nejsme SEBE VĚDOMÍ.
Nebavím se o sebevědomí, jestli jste schopní stát si za svým a podobně. Mluvím o uvědomění si, že nejsme jen mysl a tělo, ale že všechny projevy jsou projevem jednoho bytí a o tom, že podle toho zda jsme si toho vědomí či ne, tak si tvoříme realitu buď vědomě nebo nevědomě. Tímto uvědoměním náhle naprosto ztrácí smysl porovnávání a otázka hodnoty. Všechno totiž JE a nic není ve skutečnosti oddělené. Jsme jedno rovnocenné bytí. Zažíváme sami sebe v různých formách, chutích, jako tělo, emoce, myšlenky, takzvaný vnější svět…
Skutečná sebeláska tedy nezahrnuje jen láska k tělu a mysli, kterou zakoušíme. Skutečná bezpodmínečná sebeláska znamená milovat a přijmout život, čili sebe, v celé své parádě, přijmout takzvané světlé i temné stránky a nenechat se jimi definovat.