Lidskost není něco, co se dá naučit z knihy, ani něco, co by nám bylo pevně dáno narozením, není to medaile za morálku, ani stav trvalého osvícení. Lidskost je spíš proces, neustálé tápání, klopýtání tmou a znovu a znovu rozbité koleno o vlastní nedokonalost, až si člověk jednou řekne – tak jo, tohle jsem já, z masa, z kostí, z pochybností, z přání být lepší, ale taky z momentů, kdy jsem selhala a nebyla schopná unést sebe samu.
V posledních měsících jsem udělala chyby, které se mi těžko odpouštějí – některé z nich zranily lidi, které miluju nejvíc, jiné jen prohloubily moji vnitřní únavu ze sebe sama, a přesto vím, že právě tyhle chyby mě někam posunuly, že mě donutily sundat brnění, které jsem si tak dlouho oblékala, a podívat se na svět ne jako někdo, kdo musí být silný za každou cenu, ale jako někdo, kdo se učí být měkký – a právě v té měkkosti objevovat sílu, která není agresivní, ale vytrvalá a laskavá.
Hory pro mě nejsou jen krajinou, ale stavem duše – místem, kde všechno hlučné uvnitř konečně ztichne a nechá mě slyšet, co jsem po celý ten čas potlačovala; každé stoupání, každý krok, každý další metr v pohybu není jen výzva fyzická, ale především mentální, možná až duchovní – protože právě v tom monotónním rytmu, v potu, který stéká po zádech jako vzpomínka na všechny minulé bolesti, se dostávám blíž k sobě, k té vrstvě, která je pod tou, kterou nosím na odiv, blíž k té tiché, neokázalé pravdě o tom, kdo vlastně jsem.
Při těch nekonečných hodinách na trase, v únavě, která člověka doslova vysvléká ze všech rolí, se najednou objeví hlas, který není hlasem světa, ale je mým vlastním. Hlas, který pochybuje, který se bojí, který někdy šeptá, jindy křičí, ale hlavně neustále je, a když s tím hlasem vydržím dost dlouho, začnu rozumět – ne dokonale, ne najednou, ale jinak, hluboko – začnu chápat, proč pořád znovu vstávám, proč hledám tuhle bolest, proč miluju ten moment, kdy se všechno kolem bortí a přesto v sobě najdu klid, možná i smíření.
Tenhle druh uvědomění mě změnil, a změnil mě i víkend, během kterého jsem znovu selhala – jako člověk, jako někdo, kdo měl být silnější, rozumnější, laskavější – a přesto to nezvládl; ale možná právě tahle facka, tohle zrcadlo, bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych konečně pochopila, že lidskost není o tom neztrácet se, ale o tom neztrácet naději, že ztracená se zase najdu, když se nechám vést.
Už vím, že sama nezvládnu všechno – že musím umět přijmout pomoc, ne jako známku slabosti, ale jako dar důvěry; že přiznat si, že potřebuji druhé, není selhání, ale odvaha. A právě tady přichází jméno, které chci vyslovit nahlas, naše Nina!
Nina byla po mém boku v časech, kdy bych já sama od sebe utekla, kdy jsem byla tvrdohlavá, plná strachu, výčitek a neklidu, a přesto mě neopustila – držela mě, i když to se mnou bylo těžké, měla trpělivost, i když jsem si ji nezasloužila, a stála při mně i ve chvílích, kdy jsem zpochybňovala samu podstatu lásky. Je člověkem, kterého obdivuju, protože má v sobě neuvěřitelnou schopnost milovat i v chaosu, odpouštět i bez omluvy, chápat i beze slov – a pokaždé, když se na ni dívám, chápu, že skutečná lidskost je tichá, pokorná a neokázalá, že se neprosazuje silou, ale tím, že zůstává.
Nina je pro mě tím nejbližším, co v životě mám – je zrcadlem, které mě nebije, ale zve mě, abych se dívala dál, pod povrch, do očí toho, kým se mohu stát, když přestanu utíkat; a přeju každému člověku, aby měl ve svém světě alespoň jednu Ninu – protože s takovým člověkem se dá vydržet nejen bolest, ale i radost, se dá přežít nejen noc, ale i den, kdy všechno pálí, protože právě její přítomnost dává i nejtemnějším místům světlo.
Lidskost není stav – je to pohyb, proměna, koloběh mezi pochybností a vírou, mezi pádem a růstem, mezi křehkostí a neochvějností; a čím víc si dovoluju být nedokonalá, tím víc rozumím těm, kteří se nebojí ukázat své slabiny, protože právě v nich se rodí důvěra – ne ta naučená, ale ta skutečná, která se nebojí dívat do očí bolesti, selhání i lásce bez záruky.
Možná nežijeme proto, abychom došli až na vrchol, ale abychom pochopili, proč vůbec šplháme – a kdo jsme, když to vzdáme, ale i když jdeme dál. A možná pravá svoboda nepřichází, když se konečně staneme silní – ale když se konečně nebojíme být slabí, otevření, lidsky pravdiví. Protože jen tak se člověk může stát člověkem. A možná – nakonec – i domovem sám sobě.
Děkuju Ninuš za to, že Tě v životě mám. Fotka z Norska, který mi tohle všechno ukázalo, který mě změnilo a který totálně miluju.
