Často chceme zapomenout na minulost. Utéct před ní někam hodně daleko. Utopit jí v kýblech alkoholu, schovat ji pod hromadu bankovek, zamaskovat ji hodinami tvrdé dřiny nebo třeba utíkáme na různá místa světa. Bohužel ne z lásky k životu, ale z pocitu viny, beznaděje, bezmoci. A tak žijeme naši minulost znovu a znovu dokola, dokud se nenaučíme lekci, kterou nám život přináší. Bylo by hloupé zapomenout na minulost a neponaučit se z ní. Bylo by velmi sobecké a zbabělé nepoděkovat jí za její dary a nechat jí tak s vděčností v srdci odejít. Až když se uvolníme z okovů, které si neustále nasazujeme, dovolíme si přijmout tu část sebe, které nechceme pohlédnout do očí, můžeme se osvobodit. Spatříme, že klíč k okovům leží v našem srdci a bude nám k dispozici, jakmile přijmeme zodpovědnost za naše prožívání. Můžeme se ptát: ,,Co nám brání v bytí radosti a lásce? Nad čím máme v životě moc a nad čím ne? Máme důvěru v sami sebe, v život? Je život o úspěchu a porovnávání nebo o tom, jak dokážeme tančit se světem? O tom, jak moc dokážeme bezpodmínečně milovat a naslouchat svému srdci?“.
