Ano, je to o těch malých věcech… O těch malých krůčcích, které mohou vypadat bezvýznamně, když se necháme pohltit apatií světa. Světa honícím se za pohodlím a slastí vedoucí k sebedestrukci.
Život se nezastavuje, není žádná pauza. Každý krok se počítá a je na nás, jestli do něj vložíme naději a vytvoříme něco smysluplného nebo jestli se budeme pokoušet jen zabíjet čas levným potěšením, které plíživě rozkládá naší duši, mysl i tělo.
Představte si, kdyby tyhle malé kroky udělaly miliony, miliardy z nás… Ale mějme trpělivost. Začněme u sebe – přestaňme večery zabíjet hodinami na Netflixu nebo sociálních sítích – pojďme číst knihy nebo si pustit alespoň dokument. Pojďme obejmout své blízké, pohlédnout jim do očí a zeptat se jich, jak se mají. Místo čokolády na uklidnění pojďme se projít, plakat, vypsat myšlenky na papír, promluvme si s někým o tom – možná se o sobě dozvíme něco nového a nebudeme se muset ve 40 letech léčit s cukrovkou, úzkostmi a plakat nad naší postavou. Místo cigaret a alkoholu pojďme si dát čaj a pozorovat hvězdy na obloze, projít se do lesa a poslouchat povídání ptáků, větru a stromů.
Je to na nás. Každý neseme zodpovědnost za naše malé kroky, které vedou k velkým věcem – je na nás zda budou naplněné nadějí nebo rezignací a sebedestrukcí.
Méně konzumujme, více vědomě tvořme. Budujme a živme naději – nejen pro naše budoucí já, ale i pro ty, kteří přijdou po nás.