Rozhodla jsem se držet půst po dobu 48 hodin. Proč, ptáte se?
Strava je v dnešní konzumní společnosti velkým tématem. Jíme často více pro potěšení než pro výživu těla. Jídlo bývá náplastí na naše emoční rány, se kterými se nechceme konfrontovat.
Kromě toho, že tím umožním svému tělu se pročistit a odpočinout si od neustálého trávení, vědomě se konfrontuji s pocitem hladu i s emocemi, které běžně potlačuji, protože jsem „uzemněná“ jídlem a moje pozornost se přesouvá k požitku a trávení.
Sama jako studentka medicíny jsem často zajídala stres, zejména něčím sladkým, a necítila jsem se pak dobře, ani fyzicky, ani psychicky. Zjistila jsem, že se s tím potýká mnoho lidí, ale stydí se za to. A tak neustále utíkají od konfrontace s emocemi a myšlenkami, které se snaží zajíst, zapít, zakouřit, nebo utopit v kofeinu… A přitom neví, co s tím.
Možná o tom brzy napíšu více. A kdyby vás zajímalo, jak jsem s tím pracovala a jak s tím pracuji dál, ozvěte se, ráda se o své zkušenosti podělím.
Půst mi umožní pozorovat, kdy jím ze zvyku, kdy opravdu pociťuji hlad, a kdy jen utíkám před konfrontací s myšlenkami, pocity nebo situacemi. Dělám to z lásky k sobě. Z lásky k životu.
Chci jíst vědomě a neplýtvat jídlem – jako projev úcty k přírodě. Nechci zbytečně zatěžovat tělo a mysl přebytkem, který jim neslouží.
Jíst, abych mohla žít. Ne žít, abych mohla jíst.